Jmenuji se Lída a posledních pár let hledám cestu k sobě a tím ke zdraví a štěstí. Rozhodla jsem se podělit se svými zkušenostmi. 

Zjistila jsem, že článků, blogů na toto téma je dost.  Preferuji osobní kontakt, proto máš-li pocit, že si máme co říct a obohatit se navzájem, kontaktuj mě. Bydlím na Vysočině, ale vždy se najde vhodné místo, čas ....


Jak jsem přežila depresi...

Znáš to, únava, stres.... Mnohokrát jsme to slyšeli... vyhoření, ale MNĚ SE TO PŘECE NETÝKÁ. Bojuješ s tím měsíc, rok, několik let...až zjišťuješ, že přežíváš ze dne na den. Pár záchvatů úzkosti, záchranka, pár diagnóz (každá jiná, možná aby sis mohl vybrat). Zaručené rady pár známých, doktorů, pár druhů léků (to by bylo, aby něco dostatečně neotupilo a nepomohlo).

A někde vzadu hlásek varující před zrádností diagnóz a léků. Ale nemáš sílu začít dělat něco pro sebe, opravdu pro SEBE. Nechápeš, že je to volání tvého těla "zastav se, začni žít, vyvaruj se toho, co ti nedělá dobře." Místo toho cítíš prázdnotu a zklamání, že nemůžeš pokračovat v sebedestrukci svého těla, tak jako lidé okolo, jak to máme naprogramované. ZKLAMALA JSEM myšlenka, která na dlouho ochromí tvé tělo. Je pozdě, konečný kolaps, tělo hlásí, že má dost, signály stále zřetelnější nejsou pochopeny.

Nastupují léky na uklidnění, antidepresiva, diagnózy jako hyperventilační tetanie, deprese, panické stavy úzkosti. Ujištění, že je to už napořád (a máme tě, jedny léky způsobí další neduhy a tak přidáme další a další na uklidnění, pak na povzbuzení...)

V tu chvíli je ti všechno jedno, zobeš a doufáš, že zapomeneš na ten stav, a hlavně víš, že toto nechceš už NIKDY znovu prožít. Po několika měsících se srovnáš do použitelného stavu přijímaného civilizovaným světem. Můžeš chodit do práce, starat se o rodinu a nikoho nezajímá, že nejsi šťastný. Zkus to někomu říct, ťukají si na hlavu, a kdo je? Trvale šťastný může být jen idiot a ty buď rád, že nejsi. Jsi z toho venku. Co by za to jiný dali.

A tak jsi chvíli šťastný s tím, co máš, ale zase ten hlásek "to není to, co chceš, to nemůže být všechno, proto tu nejsem."

A tak začneš hledat to, co chceš, začneš věřit tomu, co chceš ty, odmítneš věřit diagnózám a prognózám. To je krok správným směrem. To že věříš, ti začne posílat lidi, kteří ti dají to, co nyní potřebuješ. Jako by, náhodou objevuješ knihy, které už jsi viděl, ale najednou ti řeknou milionkrát víc... člověk dostane to, co potřebuje v pravou chvíli.

Začínám zdravotnictvím, je to konec konců tvůj obor. Začínám psychosomatikou, tam záhy zjišťuji, že mám farmacii vystudovanou jen proto, abych věděla čemu se vyhnout.

Nic proti vývoji medicíny a zvládání akutních stavů, lékaři specialisté jsou skvělí, ale nechtějte po nich řešení chronických problémů. To pilulka stíhá pilulku a problémy, místo aby ustupovali, přibývají.

A tak začínám samostudiem od začátku. Postupně se prokoušu několika knihami psychosomatiky, přidávám jógu (východní medicína pro mě měla vždy lákavou příchuť). Zkouším dýchací cvičení, pět tibeťanů. A ono to začíná dávat smysl. Co mi pomáhá, nechávám.

V té době už neberu léky několik měsíců a vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí.

Náhodou narážím na kurz mohendžodára, skvělou lektorku, a to je na dalších mnoho měsíců můj hlavní zájem.

Změny si začíná všímat okolí, na můj vkus to jde pomalu, ale uvědomuji si, že velké změny nejdou ze dne na den a vše má svůj čas.

Učím se trpělivosti a nechávám věcem volný průběh (hlavně nepodlehnout lenosti a nečekat až něco přijde samo).

Trpělivě cvičím, medituji a relaxuji a vše je tak jak má být.

Důležité poznání: S ničím nebojuj, přijmi to co je a zpracuj to. Nebraň se tomu, nech to projít, vše co přehlížíme, utíkáme před tím nebo to chceme porazit jinak, roste je to větší a větší a nakonec nás to převálcuje.

Přijmi to, zpracuj to a jdi dál... 


Začalo to jako nutnost...

...a z nutnosti je poslání.