Nový směr

23.03.2019

Nastal u mě čas zklidnění a pohody. Před měsícem jsem si uvědomila, co vlastně cítím jako své poslání.

Měsíce jsem si lámala hlavu, co chci dělat. Nápad střídala beznaděj, že na to nikdy nepřijdu. Pak jsem si uvědomila, že asi moc tlačím na pilu. A nápad přišel sám. Pomáhat lidem se stejnými problémy.

A bylo to jasné, cítila jsem ohromnou úlevu, radost. Začala jsem o tom mluvit nejdříve s rodinou, kamarády a kupodivu jsem necítila obavy, strach z neúspěchu, výsměchu. To vše co mě vždy svazovalo. I když si člověk myslí, že ho názory druhých nezajímají, jsme čekáním chvály svázáni, víc než si myslíme. Slova pochvaly, uznání je pro většinu z nás hnací motor.

Zbavila jsem se dlouhotrvajících bolestí zad, úleva byla neuvěřitelná. Sundala jsem si tím ohromný balvan sedící mi za krkem. Tím balvanem byli dlouho neřešené staré křivdy, které jsem vnímala jako ublížení. Tušila jsem, co mi tam sedí, ale dlouho jsem sbírala odvahu s tím něco dělat. Rozumově jsem to jako křivdu necítila, ale chyběl prožitek a uvědomění, že to tak být nemusí.

A pak už přišlo poznání a konečně jasný cíl.