Jak jsem hledala sama sebe
Mám pocit, že mi stále něco uniká, je to jen pocit, nevím. V hlavě mi naskakují otázky, cože jsem to vlastně chtěla dělat, co byl můj sen jako malá. Nevím, jen vím, že při otázce "co chceš v životě dělat, až budeš velká?" mi naskakovaly pupínky odjakživa. Bavilo mě něco vytvářet, kreslit, šití, pletení .... Ale nikdy žádná podpora. A tak mi bylo jasné, že musím vzkřísit zašlapané sebevědomí, sebelásku a znovu se objevit.
Utěšuji své vnitřní dítě a učím se mít ráda sama sebe. To co jsem spoustu let nedělala a nějak jsem na to pozapomněla.
Vždy když si myslím, že to mám, objeví se situace, kdy začnu vinit samu sebe, a naprogramované čtyřicetileté chování naběhne, ani nevím jak. Je fajn, že si to uvědomím a začnu na tom pracovat.
Zkouším své umělecké vlohy, které mi byli upírány a já si to nechala líbit. Kresba, která se nechá zdokonalovat, ale náš školní systém fungoval na shazování a nerozvíjení individualit.
Zpěv je kapitola sama pro sebe. Noční můra, vystoupení před celou třídou, a ti méně nadaní byli nekompromisně zašlapáni nelítostnou kritikou před celou třídou velmi nevybíravým způsobem. Málokdo z nás si umí představit, že by si zpíval pro radost. A tak se můj zpěv na několik dlouhých let uzavřel do zavřeného auta, bez diváků ... Dnes si dovolím polohlasem zabroukat před obecenstvem (při hře ...)
Hodně těžké je si stoupnout před zrcadlo a dívat se sama sobě do očí, nekoukat na nedokonalosti ve tváři, ale jen sobě do očí a říct si "mám tě ráda".
Při objevování sama sebe a učení sebelásky hledám své dobré vlastnosti. Pomalu objevuji věci ve kterých jsem dobrá. Pomalu si uvědomuji můj skvělý organizační talent, talent vést lidi, umět jim poradit....
Určitě někomu pomohou mé postřehy a proto mě to začíná těšit.